Klub odvážlivců lovících a pronásledujících strašidla

Má za sebou již
20 let vědecké činnosti, 10 významných lemurologických akcí, 1 dokumentární film
a ve svých řadách více než 200 členů

Ve dnech 12. až 14. května 2006 proběhla vědecká konference našeho klubu s cílem objasnit mnoho nevysvětlitelného v oblasti pohádek.

Akce měla podtitul POco HAlucinace Deformace KAterze

Zkráceně

Pohádka 2006

tedy něco jako:

Malá porucha vnímání změny podoby duševní očisty v literárním díle

Jak celá akce probíhala, si můžete udělat představu z několika fotografií a scénáře konference:

Vědečtí pracovníci již k odjezdu přišli s na čele napsaným číslem určujícím počet prožitých týdnů na světě. Převážná část účastníků byli trojmístňáci, našli se ale i dvoumístňáci, a pár nás bylo i čtyřmístňáků.

Po příjezdu na vědecké pracoviště v Mentaurově byli všichni účastníci rozděleni do vědeckých týmů.

Úvod

Legenda

Přijeli jste do vědeckého střediska Kolapsu. Nyní budete rozděleni do vědeckých týmů podle osobního kvantového čísla. Aby nedošlo k omylu, jde o kvanta vašich prožitých dnů. Seřaďte se do zástupu podle čísel na čele. Největší čísla budou na chvostu a malá numera vepředu …

Realizace

Po uklidnění zmatku vyvolaného pobíháním těch, kteří neumí čísla, a těch, kteří si nevidí na špičku nosu, natož na čelo, rozdělíme vědátory jednoduše: „první, druhý, třetí…“ na tři vědecké týmy.

Po rozdělení: V těchto vědeckých týmech budete řešit většinu úkolů.

O pohádce

Legenda

Co je to vlastně pohádka? Po letech usilovného bádání v archivech i v životě se význačným lemurologům podařilo najít odpověď. Jak již samo slovo „pohádka“ napovídá, jde o slovo složené – po-hádka. Jde tedy o slovesný útvar, který vzniká vždy po hádce. A bez výjimky ho tvořili ušlápnutí, podpantofličtí muži, kteří poté, co to schytali za cokoli od svých žen, někam zalezli a vymýšleli příběhy kde dobro vítězí nad zlem. Snili vlastně o něčem, co ve svém manželství nikdy nezažili.

Někdo z vás si možná položí otázku: A co Božena Němcová? I v tomto případě je třeba historii upravit podle nejnovějších výzkumů. Božena Němcová byl totiž muž. A jak již bylo řečeno, byl to muž ušlápnutý, věčně pod pantoflem. Vlastním jménem se jmenoval Tyrl Sultán. Byl velkým vlastencem, a pokud mu to žena dovolila, scházel se se stejně smýšlejícími přáteli v podniku „Bar und Kaiser. Zde nalezl svůj druhý domov, i když pro specifický vztah s manželkou by se spíše mělo říci „první“ domov. To, jak si tohoto prostředí cenil, můžeme posoudit i podle toho, že hlavní hrdinku svého nejznámějšího díla pojmenoval tak, jak podnik familierně a zkráceně nazývali – Bar-un-Ka.

Jak vlastně Tyrl Sultán přišel ke svému pseudonymu? Ve svém podniku se kromě jiných scházel i s dalším vlastencem – Josefem Jungmannem. Ten, špatně česky mluvící, mu jednou v debatě o osudu naší země řekl: „Nó bóže nó, Němcová bude stéjne céská erdé…země…“, no, a pseudonym byl na světě.

Realizace

Vašim vědeckým úkolem bude zjistit, zda skutečně muži, pevně upoutáni k dominantní ženě, jsou schopnější a spíše předurčeni k pohádkové tvorbě, než muži volní. Jak to zjistíte? V párech se za zápěstí upoutáte uzlovačkou se svým protějškem, a zůstanete tak minimálně 3 pohádkové hodiny a maximálně dokud v páru nevyprodukujete novou pohádku. Pohádku píše samozřejmě „muž“, „žena“ však může, a měla by (chce-li se brzy odpoutat), pomáhat. Odpoutáni můžete být pouze při toaletě a při vědeckých úkolech, kdy vám to řekneme. A jak budete rozděleni do párů? „Žena“ je v tomto případě jednoznačně dominantní, a proto si svého „muže“ sama vybere. Využijte této možnosti, nebo vám někoho vybereme sami. Vybírat můžete až se řekne už, a „muži“ se nesmí hýbat.

Klucí a holkí se rozdělí jedni tam a druzí onam, aby mezi nimi bylo cca 30 metrů

Pomůcky

uzlovačky, papír, tužka

Vědecká expertiza zkoumající vliv podpantoflizace na tvorbu pohádek.

Zlatovláska (hledání perel)

Legenda

Přečteme pasáž ze Zlatovlásky, strana 66.

Karel Jaromír Erben - Zlatovláska

Byl jeden král a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil.
Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit: když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil.
„Ale,“ prý, „ať ji ani na jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!“
Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze zapověděl.
Jakživ jsem takovou rybu neviděl,“ povídá sám sobě, „vypadá zrovna tak jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?“
Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a ochutnával.
Vtom slyší kolem úst něco bzučet: „Nám taky něco! Nám taky něco!“
Jiřík se ohlíží, co to, a nevidí než několik much, co kuchyní lítaly.
Tu zas venku na ulici někdo siplavě volá“: „Kampák? Kampák?“
A tenčí hlasy opovídají: „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.“
Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus.
„Aha!“ povídá, „taková je ta ryba?“
Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do ůst a pak hada donesl králi, jako by nic nebylo.
Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním.
Když jeli po zelené louce poskočil Jiříkův kůň a zařehtal: "Hohohoho, bratře, mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“
„Což je o to, povídá druhý, „já bych taky rád skákal, ale na mne sedí starý: skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí vaz.
„Aťsi srazí, co z toho?“ řekl Jiříkův kůň. „Místo starého budeš nosit mladého.“
Jiřík srdečně se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlídl se, a vida, že se Jiřík směje, ptá se: „Čemu se směješ?“
„Ničemu, královská Jasnosti: jen mi tak něco připadlo,“ vymlouval se Jiřík.
Starý král však už ho měl v podezření a koňům už taky nedůvěřoval; obrátil a zas domů. Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína.
„Ale tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoleješ, anebo přeleješ!“
Jiřík vzal konvici s vínem a leje. Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil, a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku.
„Dej mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“
„Nedám, moje jsou! Já si je zdvihl.“
„Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.“
„Ani jeden.“
Tu ten druhý ptáček za ním ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden, a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. Vtom se Jiřík po něm ohlédl a přelil.
„Propadls mi životem!“ vykřikl král. „Ale chci s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku.“
Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musil pro pannu, ačkoli nevěděl, kde ji hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy.
Přijel k černému lesu a tu pod lesem u cesty hořel keř; zapálili jej pasáci. Pod keřem byl mravenčí kopec, jiskry na něj padaly, a mravenci se svými bílými vajíčky sem tam utíkali.
„Och pomoz, Jiříku, pomoz,“ volali žalostně, „uhoříme, i naši mladí ve vajíčkách.“
On tu hned z koně dolů, keř uťal a oheň uhasil.
„Až budeš potřebovat, vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“
Potom jel tím lesem a přijel k vysoké jedli. Navrchu na jedli bylo krkavčí hnízdo a dole na zemi dvě krkavčata pištěla a naříkala: „Otec i matka nám uletěli; máme si sami potravu hledat, a my ubohá písklata ještě lítat neumíme! Och pomoz, Jiříku, pomoz, nasyť nás, sic umřeme hladem.“
Jiřík se dlouho nerozmýšlel, skočil z koně a vrazil mu do boku meč, aby krkavčata měla co žrát.
„Až budeš potřebovat,“ krákorala vesele, „vzpomeň si na nás, a taky ti pomůžem.“
Potom dál už musil Jiřík pěšky. Šel dlouho, dlouho lesem, a když konečně z lesa vycházel, viděl před sebou daleké široké moře. Na břehu kraj moře dva rybáři spolu se hádali. Chytili velikou zlatou rybu do sítě a každý chtěl ji mít sobě sám.
„Má je síť‘ má je ryba!“
A druhý na to: „Málo by ti tvoje síť byla platna, kdyby mé lodi a mé pomoci nebylo.“
„Až podruhé zas takovou chytíme, bude tvá!“
„Ne tak, ty na druhou počkej a tuhle mi dej.“
Já vás porovnám,“ povídá Jiřík: „Prodejte mi tu rybu dobře vám ji zaplatím, a peníze rozdělte mezi sebe napolovic.“
I dal jim za ni všecky peníze, co měl od krále na cestu, nic si nenechal. Rybáři byli rádi, že tak dobře prodali, a Jiřík pustil rybu zas do moře.
Vesele zašpláchala vodou, pohroužila se a pak nedaleko břehu ještě jednou vystrčila hlavu: „Až mne, Jiříku, budeš potřebovat, vzpomeň si na mne, odsloužím se ti.“ A po té se ztratila.
„Kam jdeš?“ ptali se rybáři Jiříka.
Jdu svému pánu, starému králi, pro nevěstu, pro zlatovlasou pannu, a nevím ani, kde ji hledat!“
„Och, o té ti dobře můžeme povědět,“ řekli rybáři. Je to Zlatovláska, dcera králova z křišťálového zámku tamhle na tom ostrově. Každý den ráno, když se rozednívá, rozčesává své zlaté vlasy; jde záře od nich po nebi i po moři. Chceš-li, sami tě tam na ten ostrov dovezeme, protožes nás tak dobře porovnal. Měj se však na pozoru, abys pravou pannu vybral: dvanáct je panen, dcer královských, ale jen jedna má zlaté vlasy.“
Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku.
„Dám,“ řekl král, „ale musíš si ji vysloužit: musíš za tři dni tři práce udělat, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zítřka můžeš odpočinout.“
Druhý den ráno povídá mu král: „Má Zlatovláska měla tkanici drahých perel; tkanice se přetrhla a perly vysypaly se do vysoké trávy na zelené louce. Ty perly všecky musíš sebrat‚ aby ani jedna nechyběla.“
Jiřík šel na tu louku, byla daleká široká, klekl do trávy a začal hledat. Hledal, hledal od rána do poledne, ale ani perličky neviděl.
„Och, kdyby tu byli moji mravenci, ti by mi mohli pomoct!“
„Však tu jsme, abychom ti pomohli,“ řekli mravenci, kde se vzali, tu se vzali, ale kolem něho se jen hemžili. „Co potřebuješ?“
„Mám perly sebrat na té louce, a nevidím ani jednu.“
„Maličko jen počkej, my je za tebe seberem.“
A netrvalo dlouho, snesli mu z trávy hromádku perel, nepotřeboval než na tkanici navlíkat. A potom, když už chtěl tkanici zavázat, přikulhal ještě jeden mraveneček, byl chromý, noha mu tehda uhořela, když u nich hořelo, a křičel: „Počkej, Jiříku, nezavazuj, nesu ještě jednu perličku!“
Když Jiřík ty perly králi přinesl a král je přepočítal, ani jedna nechyběla.
„Dobřes udělal svou věc,“ povídá, „zítra ti dám jinou práci.“
Ráno Jiřík přišel a král mu řekl: „Má Zlatovláska se koupala v moři a ztratila tam zlatý prsten, ten musíš najít a přinést.“
Jiřík šel k moři a chodil smutně po břehu; moře bylo čisté, ale tak hluboké, že nemohl ani dna dohlédnout, a což teprve na dně vyhledat prsten!
„Och, kdyby tu byla má zlatá ryba, ta by mi mohla pomoct!“
Vtom se něco v moři zablesklo a z hlubiny navrch vody vyplynula zlatá ryba: „Však tu jsem, abych ti pomohla. Co potřebuješ?“
„Mám v hlubokém moři najít zlatý prsten, a nevidím ani dno.“
„Teď právě jsem potkala hbitou štiku rybu, nesla zlatý prsten na ploutvi. Maličko jen počkej, já ti jej přinesu.
A netrvalo dlouho, vrátila se z hlubiny a přinesla mu štiku i s prstenem.
Král Jiříka zase pochválil, že dobře svou věc udělal; a potom ráno mu třetí práci uložil: „Chceš-li, abych svou Zlatovlásku tvému králi dal za manželku, musíš jí přinést mrtvou a živou vodu; budeť jí potřeba.“
Jiřík nevěda, kam se pro tu vodu obrátit, šel nazdařbůh kudy tudy, kam ho nohy nesly, až přišel do černého lesa.
„Och, kdyby tu byli moji krkavci, snad by mi pomohli!“
Tu se mu nad hlavou cosi šustlo, a kde se vzali, tu se vzali, dva krkavci: „Však tu jsme, abychom ti pomohli. Co chceš?“
„Mám přinést mrtvou a živou vodu, a nevím, kde ji hledat.“
„O té my dobře víme. Maličko jen počkej, my ti ji přinesem.“
A za malou chvíli přinesli Jiříkovi každý jednu tykvici plnou vody; v jedné tykvici byla živá voda, v druhé mrtvá. Jiřík byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl veliký pavouk, cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkl pavouka, a pavouk se svalil na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk do povětří.
„Tvé štěstí, Jiříku, žes mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska.“
Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá. „Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.“
Potom ho vedl do jedné veliké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké má která vlasy.
„Tuhle jsou mé dcery,“ povídá král. „Uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní.“
Jiřík byl v největší úzkosti, nevěděl, co si počít. Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: „Bz-bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je.“
Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou.
„Tahle panna to není - ta taky ne - ta taky ne - tahle je Zlatovláska!“
„Tuto dceru mi dej!“ vykřikl Jiřík, „tu jsem vysloužil svému pánu.“
„Uhodls,“ řekl král, a panna hned taky vstala od stolu, odhrnula loktušku, a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny z hlavy až na zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunéčko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely.
Potom dal král na cestu své dceři, jak sluší a patří, výbavu a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu.
Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě.
„Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi, „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.“
Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl to své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou, a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil, čerstvý jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila.
„Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči.
„Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebývalo, na věky věků by ses byl neprobudil!“
Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil, a že je mladší a krásnější než prve, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, až ji všechnu vykropili, ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živou vodu, aby ho vzkřísili.
A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou.

V této vědecké rekonstrukci zjistíte, jaké to je plnit pohádkové úkoly. Ano, „modří už vědí“, i vašim úkolem je hledání perel. A to, jak správně tušíte, na této rozlehlé louce. A protože jste po cestě nezachránili žádné mraveniště, bude veškeré hledání jen a jen na vás. Ale aby to nebylo zas tak těžké, třeba i zde vám pár mravenečků pomůže a alespoň vám ukáže, kterým směrem hledat. Protože v této rekonstrukci nejvíce bere dobré oko, tak na to hledání budete mít též „voko bere“ minut času. Které družstvo nalezne nejvíce „perel“? Hledejte teď!

Realizace

Na opravdu rozlehlé louce rozmístíme obrázky s mravenečkem na špejli. Špejle přijde zapíchnout do země tak, aby mravenec na obrázku někam ukazoval. Ve směru ručičky, asi tak pět metrů, rozsypeme korálky, které vědátoři budou sbírat. Nesmíme zapomenout měřit čas.

Pomůcky

Obrázky mravenců na špejlích, mnoho korálků či kuliček.

Úvod k vědecké rekonstrukci pohádky o Zlatovlásce.
Je možné najít na rozlehlé louce princezniny korále a je možné se spolehnout na pomoc mravenců?

Čestný předseda W. Closet předvádí kvalitu perel, vzápětí následuje jejich hledání…

O rozlehlosti louky svědčí tyto snímky.

Mravenci se ukázali jako dobří pomocníci. Ztracené perly rádi ukázali. Pokud jste ovšem našli mravence …

O ztracené korály a perly byly mezi „Jiříky“ vedeny urputné boje…

O úspěchu vědecké rekonstrukce svědčí množství nalezených perel

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

Legenda

Přečteme pasáž z knihy Zlatovláska, strana 76 až 80.

Je vůbec možné, aby se taková trojice mohla toulat světem? Jeden široký za dva až tři, druhý vysoký jako dva lidé, a třetí který je se zavázanýma očima vede? Však se to brzy dozvíte, neboť rekonstrukce pochodu této trojice je vašim dalším vědeckým úkolem. Z vědecké skupiny „sestavíte“ trojku podle popisu. To znamená, že celá skupina se z bodu H (hrad) do bodu P (princezna) přemístí pouze po třech párech nohou (chodidel). První „postava“ musí mít minimálně 2,5 metru na výšku, druhá přes pas nositele dva metry, a třetí bude mít zavázané oči. A protože Bystrozraký skupinu vede, do bodu P musí dorazit jako první. Ony tři „figury“ se nesmí navzájem dotýkat. Máte 7 minut na přípravu.

Realizace

Realizace podle legendy, jen je třeba připravit body P a H

Pomůcky

snad žádné

Rekonstrukce pohybu pohádkových bytostí v terénu. Jde to, ale nic moc…

Pohádkový kraj – naše výzkumné pracoviště. Ale tento okres jsme na mapě nenašli…

Hrnečku vař!

Legenda

Přečteme pohádku z knihy Zlatovláska, strana 40 až 44.

Karel Jaromír Erben - Hrnečku, vař!

V jedné vsi byla chudá vdova a měla dceru. Zůstávaly v staré chalupě s doškovou roztrhanou střechou a měly na půdě několik slepic. Stará chodila v zimě do lesa na dříví, v létě na jahody a na podzim na pole sbírat a mladá nosila do města vejce na prodej, co jim slepice snesly. Tak se spolu živily.
Jednou v létě stará se trochu roznemohla a mladá musela sama do lesa na jahody, aby měly co jíst; vařily si z nich kaši. Vzala hrnec a kus černého chleba a šla. Když měla hrnec plný jahod, přišla v lese k jedné studánce; tu si k té studánce sedla, vyndala si ze zástěry chléb a začala obědvat. Bylo právě poledne.
Najednou se tu odkud odtud vzala nějaká stará žena, vypadala jako žebračka, a v ruce držela hrneček. "Ach má zlatá panenko," povídá ta žebračka, "to bych jedla! Od včerejška od rána neměla jsem ani kouska chleba v ústech. Nedala bys mi kousek toho chleba?"
"I pročpak ne," řekla ta holka, "chcete-li, třeba celý; však já domů dojdu. Jen nebude-li vám tuze tvrdý?" A dala jí celý svůj oběd.
"Zaplať pánbůh, má zlatá panenko, zaplať pánbůh! - Ale když jsi, panenko, tak hodná, musím ti taky něco dát. Tuhle ti dám ten hrneček. Když ho doma postavíš na stůl a řekneš: Hrnečku, vař! navaří ti tolik kaše, co budeš chtít. A když budeš mylsit, že už máš kaše dost, řekni: Hrnečku, dost! a hned přestane vařit. Jen nezapomeň, co máš říct." - Tu jí ten hrneček podala a najednou ztratila se zas, holka ani nevěděla kam.
Když přišla domů, povídá matce, co se jí v lese přihodilo, a hned postavila hrneček na stůl a řekla: "Hrnečku, vař!" Chtěla zvědět, jestli ji ta žebračka neobelhala. Ale hned se začala v hrnečku ode dna kaše vařit, a pořád jí bylo víc a víc, a co by deset napočítal, byl už hrneček plný. "Hrnečku, dost!" a hrneček přestal vařit.
Hned si obě sedly a s chutí se jedly; kaše jako mandle. Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města. Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprv v samý večer je prodala.
Stará doma nemohla se jí dočkat, už se jí taky chtělo jíst, a měla zas na kaši chuť. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a sama řekla: "Hrnečku , vař!" Tu se v hrnečku začala hned kaše vařit, a sotva se stará otočila, byl už plný.
"Musím si taky pro misku a pro lžíci dojít," povídá si stará a jde pro to do komory. Ale když se vrátila, zůstala leknutím jako omráčená: kaše valila se plným hrdlem z hrnečku na stůl, ze stolu na lavici a za lavice na zem. Satará zapomněla, co má říct, aby hrneček přestal vařit. Přiskočila a přikryla hrneček miskou; myslila, že tím kaši zastaví. Ale miska spadla na zem a roztloukla se, a kaše hrnula se neustále dolů jako povodeň. Už jí bylo v sednici tolik, že stará odtud musela do síně utéct; tu lomila rukama a bědovala: "Ach ta nešťastná holka, co to přinesla; já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého!"
Za chvilku tekla už kaše ze sedničky přes práh do síně; čím jí bylo víc, tím jí víc přibývalo. Stará už nevěděla kudy kam, i vylezla v té úzkosti na půdu a pořád bědovala, co to ta nešťastná holka domů přinesla. Zatím bylo kaše pořád víc a víc, a netrvalo dlouho, valila se už jako mračna dveřmi i oknem na náves, na silnici, a kdo ví, jaký by to bylo vzalo konec, kdyby se byla právě naštěstí maldá nevrátila a nekřikla: "Hrnečku, dost!"
Ale na návsi byl už takový kopec kaše, že sedláci, když tudy večer jeli z roboty domů, nikterak nemohli projet a museli se skrze kaši na druhou stranu prokousat.

Tato vědecká expertiza má zjistit kvantitativní a kvalitativní možnosti pohádkového hrnečku. Ten hrneček představuje vaše vědecká skupina. Máte sebou hrnky, vařiče, krupici i mléko. Kolik kaše váš vědecký tým vyprodukuje za jednu dvacetinu dne na planetě Saturn? Vařte tak, aby jste si snědli, co si navaříte. Druhým úkolem je určit, v nejpozději kterém roce se v českých zemích mohl stát tento příběh. Expertiza končí zvoláním (našim) „hrnečku dost!“

Realizace

Jak je popsáno v legendě, úkolem je uvařit co nejvíce dobré kaše za cca 33 minut (den Saturnu = 10,2 hodiny).

Druhý úkol: Sedláci se vraceli z roboty – tedy před zrušením nevolnictví v roce 1848

Pomůcky

Protože všichni budou mít pouze základní ingredience na kaši, vzít erární cukr, čokoládu, skořici apod.

Pohádkové hrnečky sestrojené z naších týmů v lemurologickém výzkumu obstály

O kohoutkovi a slepičce

Legenda

Přečteme pohádku z knihy „Pohádky děda Vševěda“ na straně 13.

Tento vědecký úkol vám pomůže zjistit, za jak dlouho slepička mohla obstarat vše k záchraně svého kohoutka. Všechny tři týmy vyšlou postupně formou štafety všechny své „slepičky“ na záchrannou misi. Každá slepička si musí sama najít cestu v následujícím pořadí: Studánka–Švadlena–Švec–Svině–Sladovník–Kráva–Louka–Nebe. Vše najdete tímto směrem. A ještě něco, všechny slepičky budou potichu.

Realizace

Po legendě určíme směr štafetám, kde jsou v prostoru rozmístěny kartičky s piktogramy nebo slovy Studánka–Švadlena–Švec–Svině–Sladovník–Kráva–Louka–Nebe. Každá „slepička“ musí kolem všech proběhnout, dotknout se cedulek rukou, a běžet předat štafetu.

Jistě jde legendu případně využít jako azimutové kolečko.

Pomůcky

Piktogramy nebo jména na kartičkách

Vědecké týmy v závodě s časem o záchranu kohoutka, po stranách někteří účastníci výměnného obchodu.

Perníková chaloupka (Kdo mi to loupe perníček?)

Legenda

Pohádka tak známá, že ji netřeba více představovat. Děj jistě každý zná. Dokážete se ale vžít do role paní Ježibabové a Jeníčka s Mařenkou? Dokážete! A to za malou chvíli, ve vědecké rekonstrukci loupání perníčků. Každý lemurologický kolektiv si postaví svou perníkovou chaloupku. Tou bude kruh o průměru pěti metrů viditelně označen z kamenů, šátků, uzlovaček a podobně. Všechny tři kruhy by od sebe měly být stejně vzdálené, měly by tedy tvořit vrcholy rovnostranného trojúhelníku. Do kruhu umístíte perníky, které od nás dostanete. Každý z vás bude mít roli Jeníčka, Mařenky, i ježibáby. Na daný povel se budete snažit chránit své perníčky i se zmocnit cizích. Vstoupit můžete všude, vyjma vlastní chaloupky. Ukořistíte-li cizí perníček (po jednom!!!), pokusíte se ho (viditelně – v ruce) odnést a vhodít ho do své chaloupky. S perníkem můžete mimo chaloupky chytit kohokoli z druhých skupin, ten je povinen vám po dotyku perník předat a jde na pekáč, tedy končí hru a se rukama vzhůru odchází ze scény.

Realizace

Realizace tak jak je popsána v legendě. Hraje se na čas, nebo do posledního perníku a hráče. Bodují se perníky v chaloupce.

Pomůcky

perníky, cca 30 ks

Vědecká rekonstrukce odcizování střešní krytiny nerudné důchodkyni.
Někdo by řekl, pouhá hra na honěnou, ale s novými zajímavými prvky.
Jak je vidět vpravo, střešní krytina byla k sežrání.

Jak dědek měnil, až vyměnil

Legenda

Známá pohádka: Dědek najde hroudu zlata, kterou postupně mění za další a ty zase za další komodity tak chytře, až má nakonec jehlu, kterou hrdě přinese domů, ale upadne mu do kupky sena a už ji nenajde

František Bartoš - Jak dědeček měnil, až vyměnil

Koupal se bohatý kupec v řece, dostal se do hlubiny a tonul. Šel mimo stařík, sedláček-sivoušek, uslyšel křik, přispěchal a kupce z vody vytáhl. Kupec nevěděl, jak se staříkovi odsloužiti: pozval ho k sobě do města, pohostil ho skvěle a daroval mu kus zlata jako koňská hlava.
Vzal zlato sedlák a šel domů, a naproti němu koňař celé stádo koni žene: "Vítej, staříku, odkud tě bůh vede?" - "Z města od bohatého kupce." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "Dej mi zlato a vyber si nejlepšího koně!" - Vybral si stařík nejlepšího koně, poděkoval a šel svou cestou.
Jde stařík, a naproti němu pastucha voly žene: "Vítej, staříku, odkud tě bůh vede?" - "Z města od kupce." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Vyměnil jsem ho za koně!" - "Vyměň mi koně za vola, kterého chceš!" - Stařík vybral si vola, poděkoval a šel svou cestou.
Jde stařeček, a naproti němu ovčák žene ovčí stádo: "Vítej, stařečku, odkud tě bůh vede?" - "Od bohatého kupce z města." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Vyměnil jsem za koně." - "A kůň kde?" - "Vyměnil jsem za vola." - "Vyměň mi vola za berana, kterého chceš!" - Vzal stařík nejlepšího berana, poděkoval a šel svou cestou.
Jde stařík, a naproti němu pastýř žene vepře: "Vítej, staříku, kdes byl?" - "V městě, u bohatého kupce." - "Co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Vyměnil jsem za koně." - "A kůň kde?" - "Vyměnil jsem za vola." - "A vůl kde? - "Vyměnil jsem za berana." - "Dej mi berana a vezmi si nejlepšího vepře?" - Vybral si stařík vepříka, poděkoval pastýřovi a šel svou cestou.
Jde stařík, a naproti němu podomní obchodník s košem na zádech: "Vítej, staříku! Odkud jdeš?" - "Od kupce, z města." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Vyměnil jsem za koně." - "A kůň kde?" - "Vyměnil jsem za vola." - "A vůl kde?" - "Vyměnil jsem za berana." - "A beran kde? - "Vyměnil jsem za vepře." - "Vyměň mi vepříka za jehlu a vyber si, kterou chceš." - Vybral si stařík nejpěknější jehlu, poděkoval a šel domů. Přišel stařík domů, přelézal přes plot a ztratil jehlu.
Vyběhla stařenka naproti starouškovi: "Ach můj holoubku! Já bych se tu bez tebe byla utrápila. Nu, vypravuj, byls u kupce?" - "Byl." - "A co ti kupec dal?" - "Kus zlata jako koňská hlava." - "A kde je to zlato?" - "Proměnil jsem ho za koně." - "A kůň kde?" - "Proměnil jsem za vola." - "A kde vůl?" - "Proměnil jsem za berana." - "A beran kde?" - "Proměnil jsem za vepříka." - "A vepřík kde?" - "Proměnil jsem za jehlu. Chtěl jsem ti, stařenko, přinésti dáreček, přelézal jsem přes plot a ztratil jehlu." - "Nu, chválabohu, můj holoubku, žes ty sám ses vrátil. Pojďme do jizby večeřet!"
A nyní žijou staroušek se staruškou šťastni i bez zlata.

Realizace

Týmy vyrážejí do vsi. Každá je vybavena stejným předmětem – hráli jsme to třeba s rohlíkem, jsou i jiné možnosti. Skupina má za úkol tento předmět vyměnit, získaný předmět znovu vyměnit atd. Během jedné hodiny je třeba předmět

a) vyměnit co nejvíckrát (a všechny výměny zaznamenat)

b) ve finále získat co nejzajímavější, nejbláznivější, nejcennější předmět a ten donést na základnu

Hodnotí se frekvence výměn i výsledek.

Poznámka: Když jsme to kdysi hráli na škole v přírodě, podařilo se jedné skupině vyměnit rohlík nakonec za porcelánového jelena, druhé za řetěz na motorovou pilu a třetí za nepojízdného trabanta, kterého ale nedopravili na základnu, takže jsme ho neuznali.

Pomůcky

3x stejný předmět (např. rohlík, konzerva…), papíry, tužky

Úvod k vědecké práci o vexlujícím dědečkovi … týmy nacházejí „hroudu zlata“… a zde jsou předměty, které proměnily.

Vědecké bádání na téma „slovo“ v pohádce

Při tomto vědeckém bádání bychom měli vycházet ze skutečnosti, že (po)hádka je vlastně výměna slov. Však také mnoho pohádek využívá téma hraní si se slovy:

Např. Jak se Honza učil latinsky, Werich Fimfárum a jeho jednoslabičná pohádka …, Jak princezna hádala až prohádala …, a ještě něco vymyslím…

Vědecký tým určí vždy jednoho nejbystřejšího ze svého středu tzv. jazykozpytce . Ten zůstane na vědecké základně a bude mít u sebe tužku, papír, popřípadě kalkulačku.

Po lese jsou rozmístěny stanoviště s názvy jmenovaných pohádek. U těchto pohádek naleznete jednotlivá písmena s bodovými hodnotami, ne na každém stanovišti jsou všechna písmena. Úkolem každého z týmu bude najít stanoviště s pohádkou, vzít vždy jen jedno písmeno a donést ho jazykozpytci, zeptat se na písmeno, které požaduje, znovu ho nalézt, přinést a tak stále dokola.

Jazykozpytec bude tvořit s přinesených písmen slova (nejlépe pohádková) popřípadě věty.

Je tedy důležité se dobře domluvit na tom, která písmena je třeba přinést.

Úkolem je vytvořit co největší bodovou hodnotu.

Hodnotí se každé vytvořené slovo součtem bodových hodnot jednotlivých písmen. V případě, že to slovo samo o sobě charakterizuje pohádku (jména pohádkových postav, slovo obsahující pohádku, nebo magická čísla tři, sedm, král, drak atd…) toto slovo se počítá zdvojenou hodnotou.

Jednotlivá slova mohou být pouze : podstatná jména v 1. pádě, přídavná jména, slovesa v jakémkoliv čase a číslovky

Ostatní slovní druhy - zájmena, předložky, spojky, citoslovce pouze ve větách

Věta podmět a přísudek se počítá 2x – je-li o pohádce 3x.

Co je a není pohádka rozhoduje vedení KOLAPSu.

Pomůcky: tužka a papír po jednom do týmu, kartičky s písmeny s bodovou hodnotou, igelitové obaly na písmena v jednotlivých stanovištích

Sestavování pohádkových slov a vět z písmenek zatoulaných v pohádkových lesech

Vědecká stanoviště jednotlivých týmů. Zátiší s třemi popelnicemi.

Tak pro které písmenko je ještě třeba „skočit“, které nám to ještě chybí?.

.

Hádání pohádek podle úryvků

Skupina, která dřív uhodne pohádku, má bod. Text se bude předčítat pomalu. Jeden vědecký pracovník předčítá, zbytek kouká, kdo bude křičet první.

Červená Karkulka

Jenže ta dvě veliká sousta ho velmi tížila. Svalil se zpátky do postele a tvrdě usnul. Za malou chvíli šel kolem chaloupky myslivec, babiččin známý. Zevnitř uslyšel podivné chrápání, a tak se podíval oknem dovnitř.
Vidí tam vlka s velikým břichem, jak chrápe v babiččině posteli. Na nic nečekal, vběhl dovnitř a tesákem rozpáral vlkovi břicho.

Dlouhý, Široký a Bystrozraký

... podával kralevici žalud. Ten jej pustil a v tom stála princezna vedle něj. A když slunce vycházelo, rozlétly se dveře a vstoupil černokněžník. Když uviděl princeznu, zamračil se. Ozvala se rána. Jedna železná obruč praskla. Černokněžník vzal princeznu za ruku a odvedl si ji sebou.
nebo

Když přišel dolů, pověděl otci, kterou si vybral. Král se zamyslel a řekl: "Špatně sis vybral. Tu dívku hlídá v železném zámku zlý čaroděj. Ale jdi a zkus ji osvobodit. Vrať se mi domů zdráv!" Kralevic se rozloučil s otcem, vsedl na koně a jel. Jel hlubokým lesem, až zabloudil. Nevěděl, kudy kam. Najednou někdo volá: "Hej, počkej!" Kralevic se ohlédne a vidí vysokého člověka, jak za ním pospíchá: "Pane, počkejte a vezměte mě do služby, nebudete litovat."

Hrnečku, vař!

Hned si obě sedly a s chutí se jedly; kaše jako mandle. Když se najedly, vzala mladá do košíčka několik vajec a nesla je do města. Ale musela tam s nimi dlouho na trhu sedět, dávali jí za ně málo, až teprv v samý večer je prodala.
Stará doma nemohla se jí dočkat, už se jí taky chtělo jíst, a měla zas na kaši chuť. Vzala tedy hrneček, postavila ho na stůl a sama řekla: "Hrnečku , vař!"

O veliké řepě

Dědek řepu zadadil, u pole se posadil, čeká, čeká, mráz ho leká, sluníčka se bál, dešti jenom lál. bez večeře, bez oběda čeká dědeček, najednou se hlína zvedá, roste kopeček. "Bábo, roste řepa!" "Dědku, co tam vidíš?" "Bábo, což jsi slepá?!" "Dědku, ty mě šidíš!"

Obušku, z pytle ven!

Když uplynul stanovený čas, kdy se měl vydat zase na cestu, daroval mu jeho mistr stoleček, na kterém nic zvláštního nebylo, byl z obyčejného dřevo, ale měl jednu podivuhodnou vlastnost. Když jej někdo postavil a řekl: ?Stolečku, prostři se!?, tu se vám ten stoleček pojednou pokryl čistým ubrusem a na něm stál talíř, nůž , vidlička a mísy s vařeným i pečeným jídlem a velká sklenice s červeným vínem zářila, až se srdce smálo.
Radomil si pomyslel: ?To budu mít dosti na celý život!? a s dobrou náladou táhnul světem a nestaral se o to, zda je tam dobrý či špatný hostinec a zda vůbec nějaký najde či ne

Šípková Růženka

I událo se, že jednoho dne, to jí bylo právě patnáct let, nebyli král ani královna doma a dívenka zůstala v zámku úplně sama. Tak chodila dokola, prohlížela si komnaty i komory, jak jí bylo libo a došla taky k posledku do jedné staré věže. Vystoupila úzkým točitým schodištěm vzhůru a dorazila k malým dvířkům. V zámku trčel zrezivělý klíč a když jím otočila, dveře odskočily a za nimi byla komůrka, ve které seděla stařenka u kolovrátku a pilně předla.
?Dobrý den, stařenko,? řekla královská dcerka: ? copak tady děláš??
?Předu.? odvětila stařena a pokývala hlavou.
?Copak je to za věc, která tu tak zvesela poskakuje?? zeptala se dívka, vzala vřetánko a chtěla také přísti. Ale sotva se vřetánka dotknula, tu se ta kouzelná předpověď vyplnila a ona se jím píchla do prstu.

Tři přadleny

Když Adlinka opět osaměla, věděla, že ji pomoci ani rady není a opět se usedavě rozplakala. Tu uviděla skrze okno, u kterého byla seděla, tři ženy přicházet, jedna měla velkou plochou nohu, ta druhá měla příliš velký dolní ret, který ji až na bradu sahal, a ta třetí měla velmi široký palec. Ty tři zůstaly pod oknem stát, dívaly se nahoru na dívku a ptaly se jí, copak jí schází. Ona jim o svém trápení vypověděla, a tu ji ony nabídly pomoc:
?Když nás pozveš na svatbu, nebudeš se za nás stydět a svými kmotřičkami nás nazveš, a ke svému stolu posadíš, pak mi ti všechen ten len za krátký čas spředeme.?

Tři zlaté vlasy děda Vševěda

Tu vidí po řece něco plynout skočí do lodičky a za tím, a vytáhl z vody v košíku děťátko. I donesl ho své ženě a povídá: "Vždyckys chtěla mít nějakého synáčka, a tu ho máš: přinesla nám ho voda." - Žena rybářova byla mu ráda a vychovala to ditě za své vlastní. Říkali mu Plaváček, protože jim po vodě připlaval.
Řeka teče a léta minou, a z hocha stal se krásný mládenec, že mu daleko široko nebylo rovného. Jednou v létě přihodilo se, že tudy jel na koni král sám a sám. Bylo parno, chtělo se mu pít, i zahnul k rybáři, aby mu dali trochu čerstvé vody. Když mu ji Plaváček podal, zarazil se král, hledě na něj.

Perníková chaloupka

„Vezměte si džbánky, půjdete se mnou do lesa na jahody.“ Děti radostí poskakovaly a hned se vydaly s otcem na cestu. Když přišli do hlubokého lesa, zavedl je otec na velikou mýtinu plnou sladkých jahod a řekl jim: „Tady děti sbírejte a já půjdu kácet stromy.“ „Dokud budete slyšet tlučení sekery, budete vědět, že jsem blízko.“ Děti se pustily do sbírání, když už měli Jeníček a Mařenka plné džbánky i bříška, rozhodli se podívat za tátou.

Otesánek

Jednoho rána kopal muž v lese pařezy. Najednou vykopal pařízek, který vypadal jako malé děťátko. Potřeboval jen trochu sekyrou otesat. Muž přinesl pařízek domů a povídá ženě: „Tady máš, co jsi chtěla - dítě Otesánka.“ Žena zavinula děťátko do peřinky, houpala ho na rukou a zpívala mu...

Paleček

Byl jeden sedlák a selka a neměli děti. Ale jednou, když nebyli doma, se jim narodil synáček. Že byl velký jako palec, pojmenovala ho maminka Paleček. Malý Paleček hned jak se narodil, běhal po světnici, skákal a zpíval.

Sůl nad zlato

Byl jeden král a měl tři dcery. Když mu začínala hlava šedivět a tělo bolet, často přemýšlel, která z dcer po jeho smrti by královnou měla býti.Dělalo mu to veliké starosti, neboť měl všechny tři rád. Konečně se rozhodl: královnou se stane ta dcera, která ho nejvíce miluje. I zavolal hned dcery k sobě a pravil: „Dcery moje, jsem starý a nevím, jak dlouho ještě s vámi budu. Chci tedy rozhodnout která po mé smrti královnou bude. Nuže, dcero nejstarší, pověz ty nejdříve, jak miluješ svého otce!“
„Otče můj, mám vás raději než zlato,“ odpověděla nejstarší dcera a políbila otci ruku.
„No, dobře, a ty, dcero prostřední, jak ty svého otce miluješ?“ obrátil se k prostřední dceři.

Popelka

Následujícího dne, hned ráno, král vyslal své posly, aby všem oznámili, že nástupce trůnu si vezme za manželku tu dívku, která na včerejším plese ztratila svůj střevíček. Hned nato královský komoří jezdil dům od domu, všude zkoušel zda-li střevíček padne některé dívce . Bohužel, malý střevíček nebyl žádné.
Nakonec dorazil i k Macešině domu. Macecha a její dcera byly nesmírně rozrušeny, že v jejich domě se nachází královský komoří. Nevlastní sestra, plná naděje, zkoušela střevíček. Zoufale se snažila vtěsnat své velké nohy do malého střevíčku, ale marně.

O dvanácti měsíčkách

Maruška šla s pláčem do lesa. Bořila se do vysokého sněhu, nikde nebylo ani stopy. Děvče dlouho, dlouho bloudilo, trápil ji hlad, zima s ní třásla. Celá nešťastná prosila Pánaboha, aby ji raději vzal z tohoto světa. Tu vidí před sebou světlo. Jde blíž, až přijde na vrch hory. Na vrcholu hory hoří veliký oheň a kolem ně leží dvanáct kamenů. Na kamenech sedí dvanáct mužů. Tři jsou bělovousí, tři jsou mladší, tři ještě mladší, a ti tři nejmladší jsou nejkrásnější. Nemluvili, jen tiše seděli a do ohně se dívali. Těch dvanáct mužů bylo dvanáct měsíců.

O Smolíčkovi

Ale tenkráte bylo darmo, jelen pásl se daleko, neslyšel ho, a jeskyňky ho donesly až domů. Ubohý Smolíček měl se dobře - to je pravda, samými lahůdkami ho krmily, ale jen proto, aby ztloustl, a pak chtěly si ho zabít. Zavřely ho a žádná si s ním nehrála. Když už mnoho dní u nich byl a mnoho dobrot a lahůdek snědl, přišly jeskyňky k němu, a že aby jim ukázal malíček; když jim malíček ukázal, řízly do něho, jestli by dost tlustý byl. Zdál se jim dost tlustý; vzaly ho tedy, svlékly ho, položily do korýtka a nesly do pece. Smolíček byl v hrozné úzkosti, prosil je, aby se slitovaly, ale ony nic - i pustil se milý Smolíček do pláče a volání:

Chytrá horákyně

Druhý den byla svatba, a z Manky se stala velká paní. Ale ona se ke všemu dobře hodila, ke každému byla vlídná, manžela svého milovala a ji za to také každý měl ve veliké vážnosti. Jednou přišli k panu prokurátorovi dva sedláci, jeden měl hřebce, druhý kobylu. Oba koně ale měli dohromady. Když kobyla dostala hříbě, nastala otázka, komu náleží. Sedlák, co měl hřebce, tvrdil, že hříbě patří vším právem jemu, sedlák, jemuž patřila kobyla, dokazoval, že má k hříběti právo ještě větší. Tak se hádali, až se dostali k panu prokurátorovi. Sedlák, jeho byl hřebec, měl velké bohatství, i dal panu prokurátorovi po straně dobré slovo, a hříbě dostal hřebec.

Císařovy nové šaty

Tkadlec: Tak a nyní jsou šaty hotové, snad Vám padnou Vaše Veličenstvo.
Císař se urychleně dostavil ke tkalcům, kteří dělali jakoby drželi v ruce jednotlivé kusy šatů. Dělali, jako by mu ukazovali každý kus šatů zvlášť.
Tkadlec: Zde je plášť, zde kalhoty a kabát, možná si budete myslit, že na sobě nic nemáte, ale to je tím, že jsou lehounké jako pavučina, a právě v tom vězí jejich přednost.
Císař: Zajisté. Těžko tomu uvěřit.
Císař si sundal svůj oblek, aby si mohl vyzkoušet nové šaty. Otáčel se před zrcadlem a i když v něm nic nespatřil, šel takto oblečený mezi lid. Nesl hlavu pyšně jako páv a davy lidí se na něho zvědavě dívaly.
Lidé: To jsou přece ty císařovy nové šaty. To je ale nádhera!

Testování vědeckých pracovníků.

Ne všechny vědecké úkoly jsme stihli uskutečnit ve vymezeném čase (např. Šípková Růženka, Popelka, Otesánek…),
a ne vše prožité se vešlo do tohoto omezeného prostoru. Nu co se dá dělat, snad příště…

A už jen pár písniček … ukončení vědecké konference nejkrásnějšími zástupci Kolapsu…
…rozloučení s věží, kde po dva dny doopravdy strašilo … a jedeme domůůů, do Prahy….