Již páté příhody českého doktora na moři nás tentokrát zavedou do Severní Ameriky. „Kdyby mi tehdy někdo řekl, za jakých okolností se jednou s Amerikou opravdu setkám, nevěřil bych mu ani slovo. Mé seznámení s ní bylo opravdu zvláštní a mělo tak duchovní rozměry, že na to vše vzpomínám dodnes. Dostal jsem se sem s lodí Kriváň, což byla má nejlepší loď. Připlouváme sem z Jižní Ameriky, dokonce z řeky Amazonky. To je ale jiná kapitola, teď jsme v Severní Americe před mým prvním přístavem Nového světa Houstonem ve státě Texas…“
První svazek ze šestidílného bojového deníku československých letců bojujících ve Velké Británii v letech 1939–1945. Kniha má bohatou fotografickou přílohu, doplněna je barevnými výkresy používané techniky a nechybí ani vzpomínky účastníků. Dílo, po šesti válečných letech rozdělené na šest částí, navazuje na úspěšné publikace Na nebi sladké Francie.
Vznik a vývoj loděnice v Křešicích. Stavba lodí v oblasti Děčína má bohatou tradici. Sledujeme-li Labe v úseku mezi Přerovem a Děčínem, pak napočítáme 14 loděnic, které vznikly vesměs ve druhé polovině 19. století. Z toho jen v Boleticích byly tři loděnice: V té době se loděnice zabývaly stavbou dřevěných nákladních lodí, určených hlavně pro trh v Německu. byly to tzv. cíly a vlečné čluny délky cca 40 m. Berlínští podnikatelé kupovali náklad uhlí, popřípadě ovoce nebo obilí i s lodí. Lodě pak byly prodány malým loďařským podnikům, nebo byly využity jako stavební materiál při výstavbě Berlína. Ročně splouvalo do Německa asi 400 cíl. Z nich pouhá čtvrtina se vracela do Čech. V létech před první světovou válkou poptávka po českých lodích značně poklesla a trhové cíly se přestaly používat. To mělo za následek zánik některých malých loděnic. Naopak labské čluny, které byly určeny výhradně pro plavbu na Labi, zaznamenaly na rozdíl od kanálových člunů a trhových cíl značný vývoj. Jejich velikost se zvětšovala, stavebním materiálem bylo nejen dřevo, ale i železo. Boletický kronikář Emil Hikl zaznamenal: „Loděnice Julia JAHNA byla v roce 1911 zavřena, protože dřevěné lodě nestačily na konkurenci ocelových.“ Ani ostatní loděnice nebyly schopny se stávajícím vybavením přejít na stavbu ocelových lodí a tak postupně zanikly. Každé kulaté výročí je příležitostí k poohlédnutí se na počátky vzniku daného podniku, jeho vývoj a k připomenutí si nejen dosažených úspěchů, ale i chyb, které se v průběhu uplynulých let vyskytly. Loděnici J. Waltera padesáté výročí vzniku prezentovala tablem s fotografiemi svých zaměstnanců a fotografií loděnice. Pracovníci loděnice Křešice ve spolupráci s Okresním muzeem v Děčíně uspořádali v jídelně loděnice ke stotřicátému výročí závodu velmi zdařilou výstavku. Stopadesáté výročí vzniku křešické loděnic autora inspirovalo k napsání tohoto příspěvku. V některých odstavcích zabíhal do podrobností. Je tomu tak např. při popisu práce nýtařů, tedy u profese, která v dnešní době z loděnice prakticky zcela vymizela. Publikací vzdává hold všem pracovníkům, kteří se o vybudování křešické loděnice zasloužili. Dále všem technikům a řemeslníkům za stavbu lodí a technických zařízení, která se v provozu velmi osvědčila a přispěli tak k šíření dobré pověsti této loděnice a to nejen doma, ale i v zahraničí. Publikace vyšla v roce 2006.
Monografie britských torpédonosných a bombardovacích typu domácí konstrukce, užívaných britským palubním letectvem v letech 1939–1945. Popsány jsou typy Swordfish, Albacore a Barracuda. Kniha je bohatě vybavena fotografiemi, černobílými i barevnými, a barevnými bokorysy popisovaných strojů. Dále publikace obsahuje třípohledové plánky všech letadel – vždy několika verzí v měřítku 1:72 a „rentgeny“ všech letadel, stejně tak jako nákresy interiérů. Kniha je tak cennou příručkou pro kitaře a letecké modeláře.
Příběh kapitána někdejší Československé námořní plavby a Československé plavby dunajské na sklonku jeho kariéry, kdy se po létech v nemilosti normalizačních politických kádrů mohl po roce 1989 opět vrátit na velitelský můstek velkých lodí jako Košice II, Slapy nebo Třinec a plavit se na nich do těch nejexotičtějších končin.
Kniha Vernisáž pamětníků navazuje na první část „Modrých medailonků“. V této druhé části, vernisáži pamětníků jsou prezentovány portréty dosud žijících veteránů, kteří na své aktivní působení na mořích a oceánech již jen nostalgicky vzpomínají. Najdete zde čtrnáct medailonků: Milan Rusňák, kapitán dálné námořní plavby; Počestné avantýry námořníka Jana; S Jindřichem Vodičkou od břehů Berounky do sídla vlády nad Vltavou; Morseovka radisty Vítězslava Schillera; Námořní kapitán v exilu Dalibor Berka; Toulavé boty Kozmíka Josefa; Lodní lékař MUDr. Michal Chromiak; Nezničitelný „motorman“ Láďa Honzátko; Expert v oboru radiokomunikace Jiří Borovička; Další exilový kapitán Josef Štefan Schön; Patriot lodi Vítkovice Josef Konečný; Nepotopitelný bocman Eman Novák; Medailon pro tetičku z Ameriky; a medailonek poslední – Fedorův tmavomodrý svět. Publikace vychází k padesátému výročí vzniku Československé námořní plavby.
Ponorková válka na Jadranu v letech 1914 až 1918 dosud patřila mezi témata, jimž nebylo v naší literatuře věnováno mnoho pozornosti. A je to velká škoda, neboť mezi rakousko-uherskými ponorkáři, kteří patřili mezi elitu válečného loďstva, působil i nemalý počet Čechů. A ti se boji rozhodně nevyhýbali. Autor v knize čtenáře seznamuje nejen s ponorkami a životem námořníků na nich, ale i s bojovým nasazením rakousko-uherské ponorkové floty, přičemž věnuje zvláštní pozornost Čechům. Po rozpadu habsburské monarchie a vzniku Československé republiky nový stát neprojevoval o bývalé námořníky zájem. Ani dlouhá desetiletí na tomto postoji státu téměř nic nezměnila. K tomu, aby památka na naše ponorkáře zcela nezanikla, má přispět i tato kniha. Součástí publikace je bohatá barevná obrazová příloha, plánky, tabulky, mapy, publikace vyšla v řadě „Lodě v české minulosti“.
Knihy vrácené od knihkupců, mírně poškozené, většinou jen ošoupané obálky ................................................................................................................... Československá námořní plavba se již stala dávnou historií. Ve vzpomínkách jednoho z prvních poválečných námořních kapitánů Antonína Fojtů však přece jen ožívá. Sám o své knize říká: „…Tímto vyprávěním bych chtěl splatit dluh i svým přátelům a známým, pro které jsem měl při svých dovolených doma vždy nějak málo času, mnoho jsem jim toho o své práci na moři nepověděl. Povolání námořníka v začátcích naší poválečné námořní plavby bylo přece jen trochu atraktivní a nelze se ani divit, že všechny zajímalo co dělám na moři, kam se plavíme a jak si Čechoslováci s mořem poradí. Snad se mně to nyní, když mám už času dost, alespoň částečně podaří. Čtenář nenajde v knize odborné popisy námořnické praxe nebo lodí a lodního vybavení, ani pokus o vylíčení historie naší poválečné námořní plavby. Jde pouze o vzpomínky na prožití jednoho trochu nevšedního života. Na zajímavé, krásné i veselé zážitky a dobré lidi vzpomínám moc rád a často i s patřičnou dávkou nostalgie. Vkrade-li se někdy třeba i nepříjemná vzpomínka, která zabolí, odejde tak rychle jak se zrodila. Můj život se ničím nelišil od života ostatních našich námořníků, snad jen trochu v tom, že jsem měl rád více legrace, veselí a dobrou pohodu. Lidem se studenou tváří jsem se snažil – pokud to bylo trochu možné raději vyhýbat. Přál bych si, aby tato knížka zaujala čtenáře a aby se tak dobře četla, jako mně psala...“ Publikace vyšla v roce 2006.
Největším bojovým plavidlem Československa byla hlídková loď President Masaryk; měřila padesát metrů a vyzbrojena byla 66milimetrovými kanony. Dvě původně československé jednatřicetimetrové pancéřové minonosky používaly za druhé světové války flotily nacistického Německa a Rumunska… I o tom všem se můžeme dočíst v brožovaném svazku, jejž vydalo nakladatelství Ares v roce 1999 ve spolupráci s děčínským Spolkem přátel plavby. Po stručném úvodu, který se zabývá historií československé „flotily”, následuje popis patnácti lodních tříd (některé byly zastoupeny pouze jediným plavidlem) a Obrázky z výcviku a života vojáků a důstojníků vojenských lodních útvarů. Vzhledem k tomu, o jak neznámou kapitolu z dějin československé branné moci jde, lze říci, že všech šestapadesát stránek útlého svazečku je doslova fascinujících. Seznámíme se s nelehkými počátky československého loďstva, rozkvětem v období třicátých let, zánikem v letech okupace, znovuvzkříšením po válce...
Antonín Fojtů se narodil v roce 1930 v Pržně u Vsetína. Po válce si ho vzal k sobě jeden z bratrů, který pracoval v Praze, aby tam mohl vystudovat obchodní školu. Rodiče neměli možnost mu školu na Valašsku zaplatit. Po absolvování školy v roce 1947 pracoval v mezinárodním zasilatelství a odtud v roce 1948 odešel studovat na námořní akademii do polského Štětína. Vzhledem k tomu, že námořní školy v Polsku procházely velkými změnami, byl ukončen ročník během dvou let, včetně dvou několikaměsíčních plaveb na školní plachetnici. Po absolvování námořní akademie se plavil na norské lodi, která byla v časovém nájmu naší spediční firmy Metrans. Po zakoupení lodi Republika byl v listopadu 1951 naloděn ve funkci 3. palubního důstojníka. Plavil se pak postupně na třinácti naších lodích v různých funkcích. Jako velitel se nalodil na loď Kladno v roce 1961 a v této funkci zůstal bezmála 25 let s kratším přerušením z politických důvodů, kdy v důsledku událostí v roce 1968 odešel pracovat na námořní lodě Československé plavby dunajské do Bratislavy. V roce 1986 odešel po čtyřicetiletém svazku do důchodu. Publikace vyšla v roce 2006.